Mikulášek se narodil a už jeho první hodiny byly nestandardní. Z důvodu poklesu glykémie musel být na infuzi, já po sekci na JIPu, takže jsem ho viděla až druhý den od porodu. V nemocnici jsme nakonec strávili 8 dní a následné tři měsíce bylo vše v pořádku. Ve třech měsících Mikulášek onemocněl meningitidou a byli jsme hospitalizovaní v Dětské nemocnici v Brně. Myslím si, že mi doktoři nikdy přesně neřekli, jak vážná situace byla, ale na konci, když se Mikulášek uzdravil, byli všichni velmi šťastní.
V našem neštěstí jsme objevili i kousek štěstí, protože během různých vyšetření, jako je např. magnetická rezonance, zjistili Mikuláškovi vrozené vady, které bychom za normální situace ještě dlouho neřešili. Proto hned v brzkém věku mohli nasadit adekvátní léky na diabetes insipidus, převzala si nás paní primářka Andrea Lysáková z dětské endokrinologie, začali jsme okamžitě rehabilitovat Vojtovou metodou i bobathem, řešit vrozenou vadu očí ve fakultní nemocnici a v Centru rané péče v Olomouci a zůstali jsme v úžasné péči dětské neurologie v Brně. Mikulášek měl půl roku, a zatímco si maminky užívají první pokroky svých dětí, nám začal kolotoč kontrol, vyšetření, rehabilitací, hospitalizací v nemocnicích a spoustu najetých kilometrů. Za chvíli bude mít tři roky a je naprosto neuvěřitelné, jak Mikulášek bez problémů zvládá cvičit, komunikovat se všemi doktory bez pláče, dokonce je i komanduje, že chce poklepat na koleno a poslechnout i na zádech. :D
Každou změnu, pokrok, zlepšení, posun kupředu oslavujeme, vehementně tleskáme a radujeme se. Doma se už rozběhl, teď čekáme, až se rozběhne venku. Kdyby mu nohy běhaly tak rychle, jako mu celý den jede pusa, je z něj maratonec nebo sprinter.
Děkujeme všem, kteří přispějí na cvičení.
Pečenkovi
